Etiologie poruch chování

 


stahnout

Etiologie (také aetiologie, aitiologie, z řec. ????? aitia, příčina) znamená soustavné hledání a výklad příčin.

Porucha chování – projevy chování dětí a mládeže, které nerespektují ustálené společenské normy.

Známe tři primární příčiny vzniku poruchy chování:dyslexie

  1. Porucha centrální nervové soustavy (původ poruchy organický)
  2. Geneticky podmíněná dispozice (původ poruchy dědičný)
  3. Vliv sociálního prostředí  (původ poruchy v prostředí)
  1. Vliv sociálního prostředí:
    • vliv rodiny
      • rodina asociálních jedinců
      • rodina psychopatických osobností
      • rodina s tendencí k nevhodným návykům (alkoholismus)
      • rodina emočně chladných rodičů, bez zájmu o své děti a jejich rozvoj
      • rodina s málo vhodnou strukturou hodnot a norem.
      • rodina ambiciózních rodičů
      • nevšímavost rodičů k trávení volného času dítěte
      • neznalost, či nevšímavost rodičů k okruhům kamarádů
      • nemotivující přístup
      • vliv sourozenců a prarodičů
    • Vliv školního prostředí
      • atmosféra školy
      • sociální rozvrstvení třídy a školy
    • Okolní vlivy
      • Sociální status rodiny
      • Etnické a kulturní rozdíly
      • Politický a náboženský extrémismus
  2. Geneticky podmíněná dispozice:
    •  dispozice k disharmonickému vývoji
    • dispozice k psychopatickému vývoji
    • dispozice s odchylkou v rozvoji emočních a volních charakteristik
  3. Oslabení nebo porucha centrální nervové soustavy
    • vznik v období v období prenatálním
      • fetální alkoholový syndrom
      • toxikomanie a kouření matky
      • toxicita životního prostředí
      • nemoc matky, infekce, úraz
      • Stresové prostředí matky
      • Rh inkompatibilita matky a plodu
    • vznik v období perinatálním (před nebo během porodu)
      • komplikace u porodu
        • poloha plodu koncem pánevním
        • perinatální asfyxie
        • porod mimo dohled odborníka, alternativní porody
        • mechanické poškození mozku
      • nízká porodní hmotnost
      • detoxikace novorozence po porodu
      • vznik adaptačních poruch, jejichž základem je kolísavost emočního ladění, impulzivita a nižší schopnost sebeovládání:
        • ADHD Attenetion Deficit Hyperactivity Disorder – porucha pozornosti s hyperaktivitou
        • ADD Attenetion Deficit Disorder – porucha pozornosti
        • ODD Oppositional Defiant Disorder – porucha opozičního vzdoru
        • CD Conduct Disorder – porucha chování (hluboká)

Výše uvedená klasifikace by však mohla odpovídat i geneticky podmíněným dispozicím.

Porucha chování bývá často spojována s vlivem všech ,těchto faktorů, případně většinou z nich. Vznikají například tyto vazby:

Modelová kauza č. 1

Rodina bydlí v sociálně vyloučené lokalitě. Matka v průběhu těhotenství kouří, pije alkohol. Otec je nezaměstnaný, rodina ho příliš nezajímá Oba rodiče nečekají v životě změnu, zvykli si na tento způsob života.

  • rodina asociálních jedinců
  • s málo vhodnou strukturou hodnot a norem
  • nevšímaví k okruhu kamarádů dítěte
  • nemotivují dítě ke vzdělání, připravují ho na stejný život jako mají oni
  • dítě trpí poruchou chování a poruchou pozornosti s hyperaktivitou
  • dítě je ve třídě s ostatními dětmi ze stejné lokality
  • dítě nevnímá žádnou osobnost, která by mu umožnila pozitivní motivaci

Otázka rodičů – KDO ZA TO MŮŽE?

  1. Společnost – nechtějí nás mezi sebou
  2. Špatní kamarádi – my ho (ji) to neučili
  3. Škola – má na naše dítě zbytečně velké nároky a nenaučí
  4. Stát – nedává nám dost peněz
  5. Alkohol, drogy – on (ona) by to jinak nikdy neudělal/a
Modelová kauza č. 2

Rodiče dítěte bydlí v domě rodičů matky. Ta nebyla schopná se oprostit od vlivu rodičů, zvláště matky. Otec dítěte se pracovně zdržuje mimo bydliště, dojíždí jen na víkendy. Dítě vychovávají jak rodiče matky, tak i matka. Prarodiče dítě hýčkají, motivují ho dárky a pozorností. Vzhledem k faktu, že se matka proti jejich vlivu nedokáže postavit, o dítěti rozhodují především prarodiče. Otec je v průběhu týdne i před dítětem  prezentován jako neschopný, nevhodný vychovávat dítě a zajistit rodinu. Víkend s otcem většinou končí hádkou.

  • rodina je dysfunkční
  • dítě má občas problémy s pomočováním, obvykle po setkání s otcem
  • u dítěte se vyvinul tik, bývá zlostné a neurotické
  • děti se mu ve škole smějí, ono jim oplácí zvýšenou agresivitou
  • dítě ztrácí zájem o školu
  • dítěti se sice dostává dostatku pozornosti, tu však využívá k manipulování s prarodiči a matkou
  • výchova není jednotná, mantinely z větší části vymezuje dítě
  • dítě matku a otce nevnímá jako výchovnou autoritu
  • přestože dítě netrpí nedostatkem dochází v rodině k drobným krádežím
  • dítě zjistilo, že se mu lež vyplácí, přináší mu užitek. Nevidí problém i s tím, když se na lež přijde
  • později hledá dítě realizaci mezi spolužáky, kteří experimentují s drogami

Otázka příbuzných – KDO ZA TO MŮŽE?

  1. Otec – nestaral se o dítě a rodinu
  2. Děti ve škole – smějí se mu (jí)
  3. Matka – kdyby si vybrala schopného chlapa
  4. Dítě – dostalo se mu přece veškeré pozornosti, má více než některé jiné děti
  5. Učitelé – nezajistili, aby se dítěti spolužáci nesmáli, nebyli schopni ho zaujmout ve škole
Modelová kauza č. 3

Dítě se narodilo starším rodičům, matce je 39 let, otci 52. Otec trpí zdravotními potížemi. Už jedno dítě mají, při narození sourozence mu bylo 9 let. Starší sourozenec vyčítá mladšímu, že převzal pozornost rodičů, která do té doby patřila pouze jemu. Nechuť k mladšímu sourozenci přerůstá v otevřenou nevraživost, zvláště když cítí, že se mladšímu toleruje více, než jemu ve srovnatelném věku. Mladšímu ubližuje, přestává respektovat rodiče, především matku, která má v rodině hlavní slovo.

  • vliv sourozenců
  • rozvinutá porucha sourozenecké rivality
  • porucha graduje do otevřené agrese vůči sourozenci
  • zahrnuje odmítání autority rodičů
  • dítě bojuje o pozornost rodičů i mimo rodinu tak, že zlobí v hodinách, podílí se na drobných krádežích
  • ve 12 letech začal tajně kouřit a ve 14 už experimentoval s drogami

Otázka rodičů – KDO ZA TO MŮŽE?

  1. My ne, dali jsme mu vše co potřeboval
  2. Rodina se musí uskromnit když přijde druhé dítě – proč to nechápe?
  3. Najednou začal zlobit a nikdo nevěděl proč
  4. Ubližovat sourozenci jsme ho přece neučili, to musel někde vidět
  5. Matka – byla jsem na něj sama, využíval že je otec nemocný a mohl zasáhnout do výchovy jen málo
Modelová kauza č. 4

Rodiče jsou úspěšnými podnikateli, kteří jsou v průběhu celého týdne zaneprázdněni kariérou. O výchovu se starají prarodiče. Rodiče se snaží ovlivnit výchovu neustálým tlakem na dítě, snaží se přenášet na dítě své ambice. Přestože nemají dostatek informací, opakovaně intervenují ve škole za prospěch a zahlazují výchovné problémy dítěte. Situace se školou se vyhrotila až tak, že dvakrát dítě přemístili do jiné školy, což zdůvodnili podjatostí a nekompetentností učitelů. Nakonec umístili dítě do soukromé školy, kterou otec i mimo běžnou platbu sponzoruje. Tlak na dítě však nepolevil, naopak zesílil. Rodiče jsou otevřeně kritičtí vůči škole a také vůči prarodičům, které viní ze špatných výsledků. Dítě se snaží motivovat drahými dárky a penězi.

  • rodina s málo vhodnou strukturou hodnot a norem
  • rodina ambiciózních rodičů
  • nevšímavost rodičů k trávení volného času dítěte
  • neznalost, či nevšímavost rodičů k okruhům kamarádů
  • nemotivující přístup
  • dítě nemá pozitivní vzor
  • zpochybňování kompetence učitelů způsobuje nevhodné chování dítěte vůči autoritám
  • dítě neřeší vlastní problémy, očekává to od rodičů
  • ve škole je neoblíbené, snaží se zalíbit penězi od rodičů a půjčováním drahých hraček
  • vztahy se spolužáky se zjednoduší na něco za něco
  • dítě si osvojuje žebříček hodnot rodičů

Otázka rodičů – KDO ZA TO MŮŽE?

  1. Dali jsme dítěti všechny možné prostředky, aby se realizovalo ve vzdělání
  2. Narazili jsme na nekompetentní a neschopné učitele – chyba je na straně školy
  3. Prarodiče nezvládli výchovu – chyba je na straně prarodičů
  4. Vyžadovali jsme výkonnost a byli jsme dostatečně přísní, udělali jsme ve výchově maximum

 Tyto modelové kauzy jsou jen ukázkou. Nejedná se ani o nejčastější, ani o nejtypičtější kauzy dětí u kterých byla diagnostikována porucha chování. Dalo by se jich uvést mnohem více. Vycházejí z mé praxe ve výchovném ústavu.

Napsat komentář