Antická výchova

 

 

Obsah:

  1. Sparta
  2. Athény
  3. Římská výchova

Pojem Kalokagathia vyjadřuje antické řecké přesvědčení, že krásné a dobré, krása a ctnost patří k sobě a mají mnoho společného. Co není zároveň dobré, nemůže být krásné a naopak. Aplikován na člověka vyjadřuje ideál harmonického souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy a dobroty, ctnosti a statečnosti.

Sparta

  • Vojenský stát, tvrdá organizovaná výchova, základním cílem byl vojenský ideál, vychovávány byly i ženy
  • Zemědělský stát s aristokratickým zařízením, 90% obyvatelstva tvořili státní otroci
  • Její hlavní složku tvořila výchova tělesná a branná

Princip výchovy:

  1. Podřízení individuálních potřeb zájmům státu (jednotlivec nebyl důležitý). Výchova byla záležitostí veřejnou, nikoli rodinnou, podíleli se na ní všichni dospělí.
  2. Výchova tvrdých, otužilých a bezohledných bojovníků – absolutní poslušnost, vlastenectví a skromnost, musely být odolné i matky, jelikož jim velmi brzy děti brali

Organizace výchovy:

  1. Novorozenecká selekce – utrácení slabých novorozeňat
  2. Do 7 let – výchova v rodině u matky
  3. 7 – 18 let – ve státních výchovných ústavech, který vedl paidonom – určoval pravidla
    1. Výchova zaměřena na rozvoj tělesné zdatnosti, kruté tělesné tresty při projevu slabosti, neúspěchu
    2. Bojový výcvik – veden reálně (naučil se kdo přežil)
    3. Mravní výchova – hlavně poslušnost, absolutní oddanost, vlastenectví a vůle
    4. Rozumová výchova – nebyla důležitá, spíše hudba, tanec a zpěv (rytmizace jak podpora disciplíny)
  4. 18 – 30 let výchova tzv efébů – prezenční vojenská služba
  5. Ve 30 letech – se stali plnohodnotnými občany (pokud přežili)

Athény

  • Bohatý obchodní stát, obchodní centrum Řecka, rozvoj umění, vědy a vzdělání
  • Princip výchovy v Aténách – kastově uspořádána – rozhodující význam má soukromá výchova (výchova chlapců z privilegovaných vrstev
  • Rozvinutější podmínky jak v ekonomické, tak v oblasti sociálně politické (demokratické zřízení) i kulturní (rozkvět filozofie, věd a umění). Vedly ke vzniku náročnějšího a komplexnějšího výchovného modelu
  • Cílem výchovy byla kalokagáthiá (ideál krásy a dobra), která se uskutečňovala syntézou výchovy rozumové, tělesné, mravní a estetické
  • Vznikl třístupňový systém škol, které byly soukromé a pouze pro hochy:
  • Základní:
    • gramatická škola – gramatika, čtení, psaní, počítání
    • kytaristická škola – hra na kytaru, lyru, zpěv, tanec, recitace
  • Střední: palestera – hlavně tělesná výchova
  • Gymnázium: gymnastika, slušné chování, diskuze o politice, filozofie, literatura
  • 18 – 20 let: vojenská služba, ve 20 letech se muž stává plnohodnotným, plnoprávným občanem
  • Nad pojetím výchovy se v antickém Řecku zamýšlelo mnoho filozofů a můžeme říci, že se zde začíná rozvíjet také teorie výchovy – pedagogika
  • Soukromí učitelé (té doby sofisté) učili řeznictví a popularizovali svou filozofii, vytvořili soubor tří základních studijních oborů, zahrnující gymnastiku, rétoriku a dialektiku (umění vést rozhovor), který byl později přejat scholastikou

Obsah výchovy:

  • 7 svobodných umění – týkaly se svobodných občanů
    • Trivium – gramatika, rétorika, dialektika – základ evropské filozofie
    • Kvadrivium – matematika, fyzika, astronomie, můzika (estetické obory, hudba, kreslení, tanec)

Rodinná výchova probíhající v rodině:

  • Paidagogos – vzdělaný otrok, většinou vzdělával syna svého pána, vodil děti do školy
  • Vzdělání a výchova spočívala v kalotaghatii = jednota, soulad těla, rozumu a estetičnosti osobnosti -výchoma tělesná, rozumová a mravní

Organizace výchovy:

  1. Do 7 let výchova v rodině
  2. 7 – 14 let škola gramatistů- zaměřená na základy čtení, psaní, počítání, učitel paidagogos, později vznikly školy – individuální výchova + škola kitharistů – základem byly můzy (zpěv, básně a hudební dovednosti)
  3. 14 – 15 let palaistra – tímto pro většinu chlapců vzdělání končilo
    zde gymnastika, pohybové a míčové hry, zápas, tělesná výchova, petnalon (pětiboj) – zápas, běh, hod diskem, oštěpem, plavání
  4. 15 – 18 let gymnasion – příprava na státní úřad, metoda vzdělávání – diskuze, beseda
    Přibývá politika, literatue, filozofie, etika s estetikou (vybrané chování)
  5. 18 – 20 let – efébie – příprava na vojenskou službu
  6. Všechny ženy byly vyloučeny z veřejného života, příprava a vedení domácnosti, zpěv, tanec a kultivace osobnosti

 

Sokrates

  • Athénský filozof, kritik Sofistů, nenapsal žádné dílo
  • Sokratova metoda – diskuze, Sokrates kladl otázky tak, aby vedl druhého k poznání podstaty, přemýšlení, nalézání argumentů.
  • Veřejně rozmlouval na tzv. agoře – tržištích, zahradách
  • Používal ironii – sarkastický dialog.
  • Zdůrazňoval metodu indukce, chápání pojmů.
  • Smyslem výchovy podle něj měla být mravní dokonalost
  • Na rozdíl od svých předchůdců, kteří pátrali po původu a příčinách světa, Sókratův zájem se soustředil na záležitosti člověka a společnosti
  • Sókratés byl přesvědčen, že lidé chybují hlavně proto, že nedovedou správně užívat svůj rozum a že jednají podle svých domněnek, místo aby se snažili skutečně poznávat
  • Při vyučování používal dialogické metody, která se proto dnes označuje jako metoda sokratovská
  • Touto metodou vede své žáky k tomu, aby sami – vlastním rozumem – hledali správné řešení problémů
  • Tvrdil, že člověk je schopen poznat jen vlastní duši, k tomu slouží DAIMONION = svědomí
  • Přes svoji moudrost se proslavil výrokem: „Scio me nihil scire.“ – „Vím, že nic nevím.“

 

Platón

  • Byl řecký filosof, pedagog a matematik
  • První řecký systematický teoretik – vnesl systém do výchovy
  • Aristokrat, demokrat, homosexuál – svobodný.
  • Osou výchovy je dialektická metoda myšlení – základní prostředek výchovy. Jeho smyslem je diskusí dokázat podstatu poznání (vymezit pojmy, názory).
  • Cílem výchovy je nalézt pravdu o člověku.
  • Dílo: Ústava; Zákony
  • Své spisy psal většinou formou rozprav mezi svým učitelem Sokratem a dalšími osobami, kterým Sókratés svými otázkami pomáhá vyvrátit jejich předsudečné a nezralé názory a dospět k lepšímu poznání.
  • Zabýval se otázkami člověka a lidské společnosti
  • Ve své filozofii chápe reálny svět jako pouhý odraz dokonalého světa idejí
  • Nejvyšší ideou je idea dobra, které jsou podřízeny idea pravdy, krásy, spravedlnosti a jim pak ideje další
  • Z Platonovy filozofie vychází i jeho psychologie, etika, politika a posléze i pedagogika
  • Za spojení nesmrtelné duše pak odpovídají tři základní ctnosti – moudrost, statečnost a uměřenost
  • Z těchto úvah vyplynula i jeho představa o optimálním státu, který mají tvořit tři skupiny obyvatel: filozofové, kteří společnost řídí, dále strážníci, kteří ji brání a výrobci, kteří za pomoci otroků produkují materiální statky
  • Ve své pedagogice vyžaduje Platon veřejnou výchovu veškeré mládeže z rodin svobodných občanů (hochů i dívek) a to ve státní škole již od předškolního věku
  • Hlavní důraz kladen na výchovu rozumovou, k níž pak připojuje další výchovné složky (tělesná, estetická, mravní)

Aristoteles

  • Byl filosof vrcholného období řecké filosofie,
  • Nejvýznamnější žák Platonův a vychovatel Alexandra Makedonského.
  • Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd
  • Pojetí výchovy chápe psychologicky, zdůrazňuje soulad výchovy a přirozeného vývoje člověka.
  • Duše rostlinná, živočišná, rozumová – každá má svůj obsah vzdělávání.
  • Na konci 4. st. př.n.l. se utváří školství – Athénský školský systém – dvojí školství: školy dramaticko-rétorické a školy filosofické.
  • Zásluhou Alexandra Makedonského byla v Alexandrii založena škola nejprve pro jeho syny, později veliká univerzita (bohužel byla po jeho smrti zničena).
  • Roku 355 př.n.l. založil v Athénách gymnázium „Lykein“ (nyní lyceum)
  • 30 l. př. Kr. – rozklad řec. společnosti, úpadek helénismu, úpadek výchovy, zničen lykeon a akademie.
  • Arabové obsadili řecké území a zachovávají vzdělanost.
  • Na duši rozlišuje 3 složky:
    • Duši vegetativní – řídí obecné procesy života (výměnu látek a rozmnožování)
    • Duši senzitivní – umožňuje základní funkce celé živočišné říše (cítění a chtění)
    • Duši rozumovou – daná pouze člověku jako nástroj poznání a myšlení
  • Konečným cílem výchovy je pak především rozumový rozvoj jedince a formování jeho morálního profilu
  • Stejně jako Platon zdůrazňuje, že výchova má být státní, z veřejné výchovy však – na rozdíl od Platona – vylučuje dívky
  • Zdůrazňuje také potřebu praktických zkušeností pro výchovu
  • Dílo: Logické spisy – Organon, O duši, Zkoumání živočichů – základ zoologie

Římská výchova

  • Ve vývoji starého Říma následují 3 období
  • Helénismus – název podle praotce Řeků – Heléna
  • Vznikaly sportovní areály, gymnázia, divadla, překlad Bible, potřeba lidí najít mír v duši

Starořímská výchova

  • V nejstarší etapě římského státu byla cílem výchovy příprava zemědělce a bojovníka
  • Výchova se uskutečňovala pouze v rodině a její hlavní složku tvořila výchova pracovní
  • Děti se učily doma, výchova byla přísná a obsahově chudá
  • Na předním místě byla výchova k rolnické práci, k tělesné a vojenské zdatnosti a kázni

Výchova v období republiky

  • Za republiky hluboké proměny hospodářského, politického i kulturního života vedly k proměně výchovy svobodných občanů
  • Přejímají školy řeckého typu (především elementární školu gramatickou a školu rétorskou), hlavním cílem se stává příprava řečníka, tj. vzdělaného a aktivního politického činitele
  • Školy byly pro děti zámožných rodičů, tělesné tresty
  1. Rodové nebo královské (8. – 6. Stol. Př. N. l ) – výchova rodinnou záležitostí, otec zajišťoval rodinu, matka děti vychovávala a vzdělávala
  2. Republikánské (6 století – 30 př n l)
    1. první školou domov, otec učí tělesným obratnostem, matka čtení, psaní, počítání
    2. první zprávy o soukromých školách = Ludi

Elementární školy (7-11/12 let):

  • Soukromé, pro zámožné, čtení, psaná, počty
  • Učitel (gramatista, ludi magister nebo litterator) vybíral školné, jeho společenské postavení nebylo vysoké
  • Vyučování primitivní – základní vědomosti i z oblasti římských zákonů
  • Učily se i dívky
  • Jsou vedeni ke statečnosti, čestnosti, skromnosti, poctivosti a pocitu vlastní důstojnosti
  • Psalo se rydlem (stylus) na dřevěné nebo slonovinové tabulky pokryté voskem

Vyšší školy gramatické (11/12 – 16 let):

  • Latinský jazyk, řečtina – zajištěna řeckými otroky, četba textů a jeho výklad, přenášení a rozbor básní
  • Vyšší stupeň školské organizace, školy pro děti bohatých plebejců
  • Nejprve se učili gramatice, předmětem četby byli řečtí klasikové (Homér)

Školy rétorské

  • Nejvyšší stupeň, vyučovalo se filozofii, teorii řečnictví, matematika, hudba, astronomie, právo, později řečnická teorie a praxe
  • Vznikaly jako školy řecké, připravující budoucí vysoké úředníky, právníky a důstojníky
    • Obsahem navazoval na gramatické školy, hlavní pozornost – rétorika

Císařské (30 př n l – 476 n l) – počátky teorie výchovy podává Marcus Tullius Cicero – názory bližší křesťanskému učení

Výchova v době císařské:

  • Císařský Řím postupně adaptoval výchovu a školu svým potřebám
  • Školy jsou zestátněny, podléhají centrální kontrole a jejich hlavním úkolem je příprava vzdělaného úřednictva k řízení impéria
  • V této době vznikají první vysoké školy, které se stávají významnými kulturními centry (nejvýznamnější byla v Alexandrii)
  • Římská kultura splynula s řeckou, školy pod státní kontrolou – nedůvěra ke školám soukromým
  • Vysoká státní funkce – úřad magister studiorum („ministr školství“)
  • Učitelé jsou státními úředníky, těší se větší úctě, mají privilegia
  • Stanovuje se první školní řád (klade důraz na praktický život)

Marcus Tullius Cicero

  • Slavný římský řečník, věnoval se výuce gramatiky a rétoriky
  • Vrchol vzdělávání viděl v řečnictví, prosazoval rétoriku, historii, právo a filozofii
  • Individuální přístup, humanizace školských podmínek
  • Ve svých projevech a spisech se často zmiňoval o výchově – dožadoval se rozvoji mravnosti a lidských schopností, vyučovanému mělo pomáhat náboženství

Lucius Annaeues Seneca

  • Významný rétor, získal titul ‘’státní učitel výmluvnosti’’
  • Dílo: O výchově řečníka – považováno za první světovou didaktiku, vyzdvihuje význam školní výchovy

  • Žádá individuální přístup k žákům, odmítá tělesné tresty, klade vysoké nároky na učitele (vysoce vzdělaný, je žákům vzorem, vyniká trpělivostí, sebekázní a láskou k dětem)
  • Ve vyučování mají být zastoupena tyto stádia: napodobování, teoretické poučení a cvičení
  • Doporučuje střídat činnosti, výcvik ve čtení, psaní, cvičení paměti, rozvíjet logické myšlení, pěstovat hudbu a děti zaměstnat hrami

Marcus Fabius Quintilianus

  • Nejprve bylo cílem příprava zemědělce a bojovníka
  • Výchova pouze v rodině, rodiče participují na výuce dětí, v císařské době ztrácejí školy soukromý charakter, jsou zestátněny – novým cílem je výchova řečníka (příprava úřednictva k řízení impéria)
  • Učitelé jsou placení státem, výuka v latině a řečtině
  • Později Řím přejímá školy řeckého typu – vznik prvních vysokých škol